UA-91637264-1

Pracovat do úmoru bez valného ocenění přenechte Popelce,

a začněte psát pohádku svého života.

Konkrétní návod, jak udělat radost vaší peněžence, ověřený nejen mojí 5letou praxí.

Přestat měnit čas za peníze v klasickém zaměstnání? Mít víc času na děti? Jít k lékaři, když potřebuji bez nutnosti paragrafu apod.? Dělejte to, na co jste zvyklé, jen chytřeji a efektivněji.

Existuje způsob, jak mít svobodu!

Získejte šanci, jak získat úplnou kontrolu nad svým životem, a být skutečně tím, kým chcete být. Získejte nejen peníze, ale i osvobozujcí pocit svobody.

Nová éra seberealizace a nezávislosti

Můžete se přestat bát o práci. Můžete začít podnikat s minimální investicí a přestat živořit. Máte zkrátka zadní kolečka, která se mohou stát hlavními koly vašeho života

Odměny

Umí váš zaměstnavatel ocenit práci nebo snahu navíc? Dostáváte vyšší odměny, když se víc věnujete pracovní náplni? Objevte jediný způsob, kde je oceňování spravedlivé podle toho, kolik pozornosti tomu věnujete.


Helena Šimánková
Helena Šimánková
Maminka na MD, autorka webu

Bolí mě u srdce, když vidím, jak se lidé úplně zbytečně rozvádějí jen proto, že aby se vystřdali o děti, byli nuceni chodit na směny proti sobě. Společně strávený čas se pak počítá na hodiny. Vím, že to jde i jinak, proto jsem napsala tento návod. Vždyť část z doporučených činností už stejně děláme. Kdo z nás někdy neřekl kamarádce: "Tuhle sukni jsem koupila v Lidlu."?


Patřím ještě do té generace, která na základní škole měnila mezi spolužáky tzv. Céčka (plastové výlisky ve tvaru písmena C). Měla různou barvu a daly se znich dělat řetězy, náramky atd.. Úplně jsme tím žili.

Tuhle éru mi připomněl boom s barevnými gumičkami, které nastalo nedávno. Všichni, kdo gumičky viděli poprvé, zjišťovali o co jde, kde to koupit a hned to chtěli. Někdo kupoval hotové náramky, někdo se rovnou učil plést a prodával náramky jiným. Představte si, že ten, kdo by ve ve svém okolí přišel s gumičkami první (třeba Jarda), by dostal korunu za každého, kdo by koupil gumičky taky, protože je viděl u něj. Díky němu se vlastně gumičky přes další kamrády dostaly do školy, ulice..mezi další gumičkové nadšence.

Já myslím, že by  bylo spravedlivé, kdyby dotyčný, který na gumičky přivedl ostatní dostal nějakou odměnu.

To by se to podnikalo. Nedělal by vlastně nic navíc, jen by nosil svoje výtvory a zájemcům by vysvětloval, kde objednat a jak uplést hotové náramky.

Možná by to nakonec vynášelo natolik, že by Jarda nemusel po škole hledat práci. A byl by rád...

  • že není závislý na tom, jetli mu tu práci vůbec někdo dá

  • pokud by dostal víc než 15 tisíc čistýho

  • že nebude muset dělat na 12hodinové směny, bude-li mít štěstí

  • pokud by se nemusel bát, že se zaměstnavatel přestěhuje dále na východ za levnější pracovní silou a on přijde po 10 letech o práci

  • pokud by nemusel snášet v práci pocit, že je pro zaměstnavatel vlastně jenom kus hadru

  • že ho jednou nenahradí robot. Tak, jako se děje milionu lidí ročně.

  • pokud by nebyl by součástí toho kolosu, kdy vlastní cena výrobku je prd oproti ceně v krámu díky distribučnímu systému s velkododavateli, velkoprodejci, prostředníky, maloobchodníky a dalšími parazity, který je nehospodárný a koncového zákazníka se snaží spíš okrást.

Nadpis, klidně na dva tři řádky, který přiměje
návštěvníka, aby vám dal svůj kontakt.